Příběh z hodiny kreslení

Stále cítím vlnu radosti z tohoto příběhu. Jak moc nyní chápu, že právě tohle u sebe si znovu dovoluji cítit - cítit svou vlastní pravdu, u které nejsou omezení :)

Sdílím dnes jeden příběh.... krásný den :)

"Ken Robinson šíří nádherný příběh jako ukázku toho, proč jsou děti kreativní (dokud jim to nevymluvíme): nebojí se chybovat. Koncept chyby jim je cizí, jako by ta idea v jejich světě vůbec neexistovala (dovedete si představit život, kdyby vám nic nepřišlo jako chyba?). Příběh se udál na hodině kreslení. Úplně vzadu seděla malá šestiletá holčička a kreslila. Na žádné hodině nedávala pozor, ale na hodině kreslení byla plně soustředěna, což bylo její učitelce divné, a tak se zeptala holčičky, co to kreslí.

Holčička bez jediného zaváhání odpověděla: „Kreslím Boha.“ Učitelka namítla: „Nikdo přece neví, jak Bůh vypadá.“ Holčička, opět bez zaváhání, odpověděla:

„Za chviličku už to budou vědět.“

Jednou z nejdětštějších (a to je nejhlubší pochvalné přídavné jméno) vlastností je, že se nebojí zkusit štěstí. Když něco nevědí, tak to zkusí.(...)
Nechceme jistě říct, že chybování je synonymem kreativity. Jisté však je, že když nejsme ochotní chybovat, zřejmě nikdy nemůžeme přijít s něčím inovativním."

Zdroj: http://www.jenprozeny.cz/deti/25532-skodi-detem-skola